Damien Rice se vrací se svou fantazií. Po osmi letech

Osm dlouhých let. Tak dlouho uplynulo od posledního alba irského barda Damiena Rice. Mezeru po něm musel v hitparádách zaplnit Riceův obdivovatel Ed Sheeran. Naštěstí pro všechny fanoušky, Rice je zpátky v plné síle.

Srdceryvné texty, které si oblíbily miliony lidí, se vrátily do denní reality i s doprovodem akustické kytary, který vytváří dojem blížícího se konce světa. Za posledních osm let se ale přece jenom něco změnilo. Damien Rice se po vydání alba 9 odmlčel, pár let sice ještě koncertoval, ale rozhovory prakticky nedával. Až na jeden v roce 2010, kdy se lehce otevřel světu, přiznal své problémy, svou nespokojenost s poslední deskou i to, že postupně skládá nové písně.

Damien přišel o svou hudební spoluputovnici a kdysi přítelkyni Lisu Hannigen krátce po vydání minulého alba a ve zmíněném rozhovoru přiznává, jakou bolest mu to přineslo. A bolest je pro písničkáře studnicí inspirace. V jednom ze singlů desky zpívá „I made you laugh, I made you cry, I made you open up your eyes“ a po chvilkové pauze na zamyšlení se opatrně ptá, „didn’t I?„. „Rozesmál jsem tě, rozplakal jsem tě, otevřel jsem ti oči… nebo ne?“ V refrénu písně se naopak ptá, jestli je tím největším zmetkem, kterého adresát(ka) zná. A my se můžeme jen domnívat stejně jako u písně I don’t want to change you, že zpívá o Lise.  Druhá zmíněná píseň je tklivou baladou, z které posluchač cítí, že verš „nechci změnit tvůj názor“ je všechno jen ne pravdivý…

Nejsou zde ale jenom balady veskrze zamilované, ale například píseň The Box (nejkratší skladbu na albu s délkou čtyř minut) o pocitech svázanosti a stísněnosti, která se svou podobou blíží debutovému albu O, nebo meditace nad životem It takes a lot to know a man, která ve svém aranžmá přechází od čistě klavírního doprovodu přes jemné smyčce k důrazným bicím a agresivnímu orchestru, aby u své čtvrté minuty překročila hranici do temné mysli plné dramatu a schizofrenní směsice hlasů a odtamtud prozkoumala ostatní zákoutí poraněné duše.

Z dalších písní je potřeba zmínit hořce zamilovanou My favourite faded fantasy, která začíná jako obyčejná éterická balada – s rozdílem použití elektrické kytary, která není pro Damiena tolik typická – než se v nečekaném crescendu vzedmou smyčce – tolik využívané i na ostatních skladbách – a představí Damiena Rice na popředí až rockové skladby. Nebo Long, long way, která je též étericky zadumanou baladou o lásce s jemnými vokály Markéty Irglové, která stejně jako trubadúr žila v době natáčení desky na Islandu.

Celé album působí jednoznačným dojmem – Damien zestárl a jeho nevybouřené a možná arogantní písničkářské já dozrálo do skromných výšin. Nezměnil se tolik jako autor, ale jako člověk a jestli jeho album 9, které vyšlo v roce 2006, bylo jeho arogantní odpovědí na výtky, že nikdy další album nedá dohromady, My favourite faded fantasy je jeho hledání cesty a smyslu dalšího života. Přece jenom kdyby chtěl, mohl si užívat na své lodi a do konce života nehnout ani prstem, takový úspěch v minulém desetiletí slavil.

Tracklist
	1.	„My Favourite Faded Fantasy“	6:12
	2.	„It Takes a Lot To Know a Man“	9:33
	3.	„The Greatest Bastard“	5:04
	4.	„I Don’t Want To Change You“	5:26
	5.	„Colour me In“	5:18
	6.	„The Box“	4:27
	7.	„Trusty and True“	8:09
	8.	„Long Long Way“	6:21
Album můžete koupit na iTunes nebo si ho poslechnout na Spotify