Překonal José Gonzáles cyklické triviality?

José_González_photo_by_Malin_Johansson-1250
José Gonzáles

Sedm a půl roku dělí poslední dvě sólová alba Josého Gonzálese. A ta nejpalčivější ze všech otázek zní: Jak moc se změnil ve Stopách a drápech?

Odpověď na předchozí otázku je prostá: nezměnil se. Struktura Cyklických trivialit v autorovi rezonuje a používá ji dál – osobitá hra na akustickou kytaru v doprovodu lehkých smyčců a občasných perkusí. Jemný hlas kroužící kolem tématu, nedávající rozuzlení, jako jsme zvyklí u mnohých současných autorů, ale ponoukající k zamyšlení.

Album Vestiges & Claws produkoval švédský písničkář sám jako vítanou pauzu po rockovějších albech kapely Junip a nabízí jej posluchačům jako takřka meditační nástroj. Dává možnost ztratit se v šikovné monotonii vevnitř jednotlivých skladeb, v repetitivních textech i nevšedních sól na akustickou kytaru. Gonzáles na něm ukazuje, co stálo za jeho úspěchem v roce 2005 a jeho zopakování s albem In Our Nature (2007), a zůstává tomu věrný.

Deset skladeb vystavených na osobité kytarové hře, na vokálech znějících nepřítomností a zamyšleností a na tématech od společenských problémů, přes pocity po mezilidské vztahy. Zásadní otázka, kterou je potřeba si položit je, zda to stačí. A zda k sobě komponenty dostatečně pasují. A odpověď je jednoduchá. Ano, ale.

Ano, autorův hlas, hra na kytaru i texty k sobě neobyčejně pasují. Ano, vytváří to velmi dobrou a poslouchatelnou kompozici. Ale má to háček: Posluchač nemůže očekávat víc, než dostal v předchozích albech. Nevybočuje, nemění se, nepřekvapuje. Cykličnost, která je vlastní všem sólovým albům Josého Gonzálese, přichází s velkým rizikem. Rizikem, že po chvíli bude nudit, speciálně v kombinaci s ostatními alby. Možná proto je na albu jen deset písní, víc by nemuselo unést. Víc by znamenalo, že je vhodné jen pro velmi, velmi úzkou skupinu posluchačů.