Text a interakce

Mnoho blogů poslední dobou zrušilo komentáře – ať už misantrop Arthura Denta, nebo třeba obyčejný pavelkralicek.cz (hádejte koho…Ano, je to tak, Pavla Králíčka). Okolo tohoto aktu se vždy zvedne vášnivá debata často řešící svobodu slova. K tomu mohu říct jen jedno – nemám povinnost vás vpustit do svého bytu, abyste mi mohli říct svůj názor. Můžete ho říct jinde. To je svoboda slova. Jiní zase říkají, že blogy jsou o interakci. S tím nelze nesouhlasit, ale zbývá doplnit jednu věc: Každý text je interakce mezi autorem a čtenářem. Každý.

Vysvětlím vám proč, nebo spíše jak. Taková interakce má mnoho stupňů, kterými se může projevit a projevuje – některé viditelné, jiné ne. Z principu každý text v člověku utváří názor. Minimálně na text samotný, ale často i na téma, o kterém hovoří. Nemusí ho samozřejmě vytvářet, může ho měnit, potvrzovat. Může ho vyvracet a vás donutit hledat argumenty, proč je váš názor na téma lepší a správnější. Může vás donutit přemýšlet, může vám názor podsunout bez vašeho vědomí – ale vy nějak zareagujete. A vaše reakce, ať už je jakákoliv, tvoří interakci. A to jsme teprve na začátku.

Takový text může nést názor, který vás zaujme do takové míry, že budete mít potřebu s ním polemizovat. Může to být extremistický text, může se tvářit jako absolutní pravda a přitom nést jasné chyby v logice, může nést názor, se kterým budete hluboce nesouhlasit. Zkrátka a dobře bude provokativní – alespoň pro vás – a ve vás vyvolá určitou reakci. Ta reakce bude silná, bouřlivá, budete sami se sebou diskutovat a hledat chyby textu, hledat argumenty pro a proti. A možná budete mít potřebu diskutovat i s jinými lidmi.

Diskutovat, diskuse – magická slova dnešních dnů, dnešní doby. Když mluvím o diskusi, tak ale nemyslím tu, kterou vám někdo předhodí až pod nos (byť třeba s nadpisem „Svobodná diskuse“) na svém webu. Myslím tím to, že vy sami dáte text někomu přečíst a budete o něm debatovat. Myslím tím to, že vy veřejně zareagujete na text svým vlastním výtvorem, že vy vznesete námět na debatu o daném tématu. Myslím tím to, že vy sami budete chtít diskusi. A budete se o ni snažit.

Diskuse může vyvrcholit i v něco, co ne všichni očekávají. Může se vyvinout v něco, čemu se říká hnutí. Jsou to ojedinělé případy. Ojedinělé, ale přesto existující. Někdy neříkáme hnutí, protože určité formy se neshodují s naší obecnou představou, ale raději používáme výraz mánie. Těch dokáže každý jistě vyjmenovat několik, z poslední doby zmíním třeba mánii okolo knih Stmívání. I to je obrovský úspěch, ale kvůli obsahu díla zůstalo u „pouhé“ mánie bez hlubší myšlenky, tedy něčeho, co považujeme za podstatný znak hnutí. Otázku, zda je mánie, založená třeba na úspěšnosti textu, to samé jako hnutí, které vyvolá dobře napsaný manifest, tu nechám nezodpovězenou. Rozhodněte sami.

Text jako takový – surový text, surová myšlenka – má moc. Moc přímo královskou, která se projevuje v lidech. Může manipulovat s arzenálem názorů svých čtenářů, vytvářet nové názory, podněcovat k diskusi i být seménkem nového hnutí (o hnutích sepsal zajímavý materiál Everett Bogue ve svém ebooku How to Create a Movement). A to všechno bez komentářů – jak byste taky chtěli napsat a zveřejnit komentář pod knihou, že? Proto je odsuzování rušení komentářů na webech naprosto zbytečné. Silný text dokáže vyvolat obrovskou reakci i bez nich, slabý si to možná nezaslouží.